Továrna Melichar v letech 1883 - 1945

[Rodinná firma] [Akciová společnost] [Válečné období] [Po válce]
[Obrazová část]

Rodinná firma Františka Melichara

Když si v roce 1881 František Melichar pronajal domek č.241 na Pražské ulici, zřejmě ještě netušil, že v jeho sousedství vyroste za několik let jeho továrna.

Po prvotních úspěších s výrobou secího stroje (tehdy to byl šnekový typ výsevného ústrojí) domek v roce 1883 zakoupil. Stalo se tak díky vídeňskému obchodníkovi, který u něj zakoupil a rovnou zaplatil 27 secí strojů. V té době totiž Rakousko-Uhersko clo na dovoz strojů, což významně podpořilo domácí produkci. Tou dobou se již vyráběly lžičkové stroje podle typu Sacka.

V roce 1887 začíná továrna vyrábět zcela nový patentovaný stroj s jednoduchými pevnými plechovými lžičkami a pevnou skříní. Už tento vynález znamenal velký pokrok. Františkovi se začíná velmi dařit. Malá dílna již nestačí poptávce a v květnu 1887 zakoupil 16 stavebních parcel a už v dalším roce stála první budova vznikající továrny. V prvním roce vyrábí 325 nových lžičkových strojů vlastní značky. A výroba rychle rostla, jak ukazují statistiky.

Na Jubilejní zemská výstava v Praze v roce 1891 vystavoval secí lžičkový stroj a kombinovaný secí stroj na řepu a umělé hnojivo. Úspěch na výstavě přinesl Františkovi Melicharovi nejen velké uznání a také spoustu další práce. V té době továrna zaměstnávala již 120 lidí. V té době to již byla největší továrna na secí stroje v celé monarchii. A to ji největší rozkvět teprve čekal.

pohon

Následujícho roku 1892 byl zaveden parní pohon. Energie z parního stroje přenášená pomocí transmisí ke strojů znamenala velké zefektivnění práce. Do té doby byl každý stroj poháněn ručně pomocí kliky.

V roce 1893 byly dokončeny budovy prvního nádvoří (lakýrna, lisovna, truhlárna a výpravna strojů).


Unikum Převratným se stal rok 1894, kdy byl patentován nejvýznamnější vynález - secí stroj Unikum, který stál za rozmachem celé továrny. Tehdy do byl nejlepší secí stroj na světě. Přesto stroj dále vylepšoval, o čemž svědčí další řada udělených patentů.

Od téhož roku 1894 byla z menší vodní elektrárny v bývalém Müllerově mlýně dodávána elektrická energie, jež se užívala především k osvětlování dílen. Elektřina byla pro pohon strojů použita až o mnoho let později.

Areál továrny

Posléze přibyly další stavby na dvou továrních nádvořích. Výstavba továrny byla zakončena postavením slévárny a strojovny v roce 1907. Plocha areálu zabírala 26 000 m2. V témže roce také umírá zakladatel František Melichar a řízení továrny přebírá jeho syn nesoucí stejné jméno. Ten pokračoval v dalším rychlém rozvoji. I po smrti zakladatelel se továrna zaměřila na zlepšování svých výrobků, o čemž svědčí řada dalších udělených patentů.


V roce 1909 v továrně pracovalo přes 400 zaměstnanců, kteří ročně vyrobili okolo 6000 strojů.

Akciová společnost

Po smrti zakladatele Františka Melichara bylo potřeba posílit kapitál a částečně vyplatit dědické podíly. Proto byla rodinná firma v roce 1910 převedena na akciovou společnost. František Melichar ml. si však zachoval rozhodující podíl ve svých rukách. Živnobanka a Rakouský úvěrní ústav se staly prvními akcionáři, každý s podílem 12,5% akcií. Předsedou správní rady se stal Adolf Englämder, ředitel pražské pobočky Rakouského úvěrního ústavu. Dalšími členy byly Arnošt Ziegler ze stejného ústavu, Jaroslav Preis a Apollo Růžička za Živnobanku, pražský advokát Eduard Schwarz, roudnický podnikatel Rudolf Bächer a pochopitelně František Melichar.

vlečka V roce 1911 byla do závodu vybudována vlečka. Najíždělo se na ní obráceně, než je její současný stav. Trať z Čelakovic tehdy končila v dnešní zastávce a s brandýským nádražím ještě nebyla propojena. Vlečka vedla ze zastávky prostorem, kde jsou tenisové kurty, a dále za vilou do areálu. To už se areál továrny rozlost na pětinásobek velikosti, kterou měl po smrti zakadatele. Jeho plocha byla již 126 000m2.

V roce 1913 byla firma na vrcholu. Zaměstnávala 680 dělníků, 10 mistrů a 35 úředníků. Zručnost brandýských dělníků a tvůrčí schopnost techniků umožnila, aby továrna přešla na výrobu složitějších strojů, a to žacích strojů a samovazačů.

V roce 1914 se rychle snižovaly počty dělníků kvůli mobilizaci. V srpnu tohoto roku už zbylo v továrně jen 19 dělníků a práce musela být na nějaký čas zastavena.

Po první světové válce se vývoj továrny dostal do určité stagnace.

V roce 1921 koupil syn František Melichar světoznámou továrnu na zemědělské stroje Umrath. Brandýský závod byl pak přejmenován na firmu František Melichar Umrath a spol. a.s. v Brandýse n/L. Tato akvizice se ale neukázala jako úplně šťastná a firmu hodně zatížila. Ve výrobním programu se na čas objevili i lokomobily, které firma Umrath vyráběla.

Zlepšení situace nastává v letech 1925-29, kdy továrna přizpůsobuje výrobu secích strojů požadavkům zahraničních odběratelů, a dostává se tak na všechny evropské trhy a do Jižní Ameriky. V té době měla továrna další výrobní pobočky v Evropě. Jak se podařilo z výročních zpráv dohledat, existovaly pobočky v následujících městech: Lvov (tehdy Polsko), Budapešť (Maďarsko), Novi Sad (Srbsko), Chauny (Francie) a Milán (Itálie).

V letech 1930—34, v době krize a nezaměstnanosti nastává prudký pokles výroby.

V letech 1935—38 továrna začíná s výrobu ocelových vlečných vozů a dostává zakázky pro československou armádu. Mezi nimi byly nejspíše i polní kuchyně, o nichž se posléze píše, že jich část zabavili němečtí vojáci po okupaci.

Lakovna po požáru 1939 31.3.1939 zasáhl továrnu velký požár, který zcela zničil budovu lakovny a sklady hotových výrobků, čímž vnikla škoda v odhadované výši 10 - 12 milionů Kč. U požáru zasahovalo 16 hasičských sborů z okolních obcí. Díky poloze na vrchu kopce se ukázal problém s nedostatkem vody. Proto z Prahy přijela jednotka, která přivezla dostatečné množtví hadic. Údajně se hašení zúčastnilo až 1000 osob, mezi nimi byla většina tehdejších dělníků.
Foto zdroj: Sbor dobrovolných hasičů Brandýs


Válečné období

O výrobním programu během 2. světové války se mi zatím podařilo dohledat omezené informace z diplomové práce Bc. Jakuba Potměšila [4]

I během války probíhala výroba zemědělských strojů, avšak v menší míře a to hlavně kvůli omezenému množství materiálu pro civilní výrobu. Z výročních zpráv vyplývá, že to přesto byla nadpoloviční část výroby. Další část byly dodávky pro různé protektorátní či říšské podniky.

Od roku 1943 si část objektů továrny o celkové ploše cca 4000 m² pronajaly Českomoravské strojírny Praha-Libeň, resp. Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG, což byl tehdejší název pro ČKD. Šlo o provozy vozovky, secího oddělení a k nim přináležejícího dvora s obytným domkem. V těchto objektech s omezeným vstupem probíhala i vojenská výroba.

Z válečného arzenálu vyráběného v továrně šlo o převážně o subdodávky pro další firmy. Jednalo se třeba o nábojnice, schránky na munici, ale i hlavně. Nejvýznamnějšími vojenskými výrobky, na kterých se v továrně pracovalo, byly vany podvozku stíhače tanků Jagdpanzer 38(t) Hetzer a ponorkové věže, jichž se v závodě vyrobilo 50 kusů v letech 1944 a 1945.

Po válce

Po válce byla továrna znárodněna dne 27. října 1945. Hned následujícího roku došlo k přejmenování na Agrostroj. Ještě několik let pak vyráběla zemědělské stroje pod značkou Agrostroj Melichar.

V roce 1952 se z ní stává BSS-Brandýské strojírny a slévárny a končí výroba zemědělských strojů.
.

Obrazová část

Fotografie areálu továrny z let 1906 - 1921

Pohled ze zadu na vilu a továrnu v roce 1906
Areál továrny v roce 1917-18
Areál v roce 1921

Diapozitivy z prezentací