PODKLADY

František Melichar

Český kovář, vynálezce, průmyslník

Rudolf Melichar

1977

OBSAH
  1. [Úvod]
  2. [Rodový a sociální původ]
  3. [Kovářská tradice rodu Melicharů]
  4. [František Melichar, vynálezce a průmyslník]
    1. [Počátky samostatného podnikání]
    2. [Podnikání v Mladé Vožici]
    3. [Přechodné působení v Praze]
    4. [Konečná etapa Františka Melichara - Brandýs n/Lab.]
    5. [Vývoj secích strojů]
    6. [Vynálezecká činnost Františka Melichara]
    7. [Počátek výroby secích strojů]
    8. [Výroba lžičkových secích strojů]
    9. [Obchodní organizace a praxe]
    10. [Domácí prodej]
    11. [Poslední léta Františka Melichara]
  5. [Závěr]
  6. [Použité prameny]

Vývoj secích strojů

Původní prastarý způsob setí obilí je ruční setí. Hospodář ručně z rozsívky, která se podobala zástěře, nabíral semeno a rozhazoval je při každém kroku, kráčeje při tom dopředu. Toto setí mělo řadu nevýhod.

Muselo se síti pokud možno, za klidného, bezvětrného počasí. Vítr totiž zanášel srno a nebylo dobře možné za silnějšího větru dosáhnouti rovnoměrného rozsevu po celé ploše pole. Při ručním setí nebylo možno vpravit do země jen to optimální množství semene, kterého tam bylo nezbytně zapotřebí. Vždy se rozházelo zrna více. Některá místa bývala semenem přeplněna a jiná zase neoseta. To mělo za následek, že obílí někde vzešlo hustěji nakupené a jinde byla místa řídká. To znamenalo nejen plýtvání semenem, ale byla i nižší sklizeň.

Ruční setí vyžadovalo zkušeného hospodáře a i pro toho bylo dlouhé chození a setí namáhavé. Musel nejen pochodit celé pole a ještě pravidelně paží semeno rozhazovat a to zpravidla na každý krok dvakrát semeno rozhodil. Další nevýhodou bylo, že semena nikdy zůstala na povrchu a ptáci je pak snadno mohli sezobat. To byla další ztráta. Po rozsevu se pole vláčelo, aby se semeno dostalo do země. Někde se při tom vláčelo semeno příliš hluboko a jinde zase málo. Tím přicházelo někdy semeno na zmar a sklizeň o to byla chudší. Když se pak začalo sítí stroji moderní výroby, byla úspora semene kolem 30% a výnos obilí býval až o tolik vyšší.

Přemýšlivý člověk se však již od pradávna snažil nahraditi ruční setí dokonalejšími prostředky. Z počátku byly jen primitivní možnosti. Asyrský pečetní váleček je dokladem takové snahy z doby asi 500 let před naším letopočtem. Je na něm vyobrazen pluh s jakousi násypkou, do níž se sypalo zrní. Něco podobného je známo i z Číny. Není spolehlivě známo odkud se do Evropy dostala myšlenka secího stroje. Novodobé zkušenosti nás učí, že stejné technické myšlenky mohou vzniknout v odlehlých oblastech světa a na sobě naprosto nezávisle. Je známo řada takových případů technických vynálezů, což někdy zavdalo spory o tom, kdo vlastně byl první vynálezcem toho či onoho vynálezu.

V Evropě je znám secí stroj, který snad byl sestrojen v prvých desetiletích 20. století G.Cavalinou v Bologni. Korutanský statkář J.von Lucatelli sestrojil jakýsi "sembrasor“ roku 1663 a byl předveden na císařských statcích v Luxemburku roku 1665.

Tento vynález byl postupné zdokonalován jesuitou Lanou, markýzem de Boro a roku 1701 anglickým racionalisátorem zemědělství Jethrem Tullem. Roku 1782 anglický duchovní J.Cook sestrojil jakýsi secí stroj lžičkový ve spojení s branami.

Roku 1784 též český kovář z Českých Budějovic J. Wunderlich sestrojil secí stroj. Angličan Ducket sestrojil roku 1801 secí stroj s rýhovanými válečky, poněkud podobný novějším konstrukcím toho druhu.

Angličan Slight sestrojil široko secí stroj a po něm německý lékař E.Albau. Smyth sestrojil secí stroj se lžičkami, které zrno nadzvedaly a pak vypouštěly dolů.

Anglická firma Richard Garrett v Leistonu vyráběla sedí stroje lžičkové. Tento stroj měl úspěch na londýnské výstavě roku 1851. /obrazová část VI-obr. č.3/ Jak vino z obrázku jsou lžičky upevněny jednostranně po každé straně kotouče. Kotouče jsou upevněny společně na jednom hřídeli. Při otáčení lžičky nabírají zrno a to pak vlastní váhou spadá do násypných otvorů a do výsevných trubek. Lžičky byly malé, nevhodně řešené, takže při setí na svahu byla setba nepravidelná. Do vrchu se vysévalo méně zrna a z kopce zase více. Nepomohla pravidelnému setí ani truhla, která měla udržovat stále vodorovnou polohu. Při přechodech z vodorovné polohy skříně do polohy skloněné na svahu stroj sel nepravidelně. Mimo to stroj v důsledku pohyblivé skříně byl dost složitý. Rovněž výměna koleček nebyla příliš pohodlná.

Výhoda u tohoto stroje byla, jako u všech strojů s vrchním výsevem, že se zrno lehce na lžičku nabíralo a nepoškozovalo se.

Systém Reid /obr.část VI obr. č. 1/ měl výsevné ústrojí opatřené šnekovými kolečky či šneky, kde zrno vypadává vlastní váhou do násypných otvorů, jejichž velikost se dala řídit. Kolečka musela být přesně seřízena, aby nedrtila zrno. Tyto stroje se nazývaly bubínkové, protože secí ústrojí bylo bubínkové. Šneková kolečka se otáčela nad násypnými otvory, kam tato kolečka semeno nahrnovala. Množství výsevu se regulovalo velikostí násypných otvorů. Šlo tedy o stroj se spodním výsevem.

Jiný systém výsevného ústrojí sestával z malých kartáčku /obr. část VI obr. č.5/, které vymetávaly zrno do násypných otvorů. Kartáčky sice zrno nepoškozovaly, což bylo výhodou tohoto stroje, ale podléhaly rychlému opotřebení. To ovlivňovalo funkci stroje a kartáčky se musely často vyměňovat. Regulace množství výsevu se řídila velikostí násypných otvorů. Tento způsob užívaly některé jetelové secí stroje.

Další výsevné ústrojí, které zavedl Rudolf Sack v Lipsku r. 1860 u secích strojů bylo jakési korečkové podávání zrna do násypných otvorů /obr.část VI obr, č.2/. V podstatě výsevné ústrojí mělo kolečka, která byla opatřena důlky /či maličké kapsičky/. Do těch otáčením kolečka se nabíralo zrno a pak se zase vysypalo vlastní váhou do násypného otvoru. Byl to tedy vrchní výsev. Tyto stroje se u nás dost užívaly. Sackův secí stroj byl lehčí, nevyžadoval tolik opatrnosti a obratnosti obsluhy jako lžičkový stroj Garretův. Byl vhodný pro menší rolníky a proto u nás dosáhl většího rozšíření.

Tento stroj i stroj Garretův byly základní podněty pro myšlenky Františka Melichara, když přemýšlel na vlastní nové konstrukci secího stroje.

Další systém výsevného ústrojí /obr.část VI obr.č.6/ u nás dodnes užívaný jsou rýhované válečky nebo válečky po svém obvodu žebrovité. Každý váleček měl jakousi komůrku a podle toho, jak mnoho se zasunul do této komůrky se regulovalo výsevné ústrojí či množství semene. U tohoto výsevného ústrojí se malé zrno vysévalo spodním výsevem a větší zrno vrchním výsevem či zrna se sypala do násypného otvoru.

Změna výsevu se prováděla změnou směru otáčení výsevného hřídele ve skříni. Dělo se to tím, že po straně bylo kolečko, které se pákou zasouvalo podle potřeby do příslušného kolečka. Stroj musel být v klidu.

Všechny uvedené principy měly větší či menší nevýhody. Stroje se spodním výsevem často zrno drtí nebo je namačkávají. Takové zrno pak neklíčí. Mimo to stroje nesprávně fungovaly na svazích, při setí z kopce nebo do kopce. Setí pak bylo nestejnoměrné.

U strojů se spodním výsevem nastávají poruchy, dostane-li se mezí skříň u výsevné ústrojí nějaké tvrdé těleso, na příklad kamínek.

U některých konstrukcí docházelo k rychlejšímu opotřebení výsevného ústrojí. Většinou bylo i složitější vyprazdňování zbylého obilí z výsevné skříně. Některé ústrojí nevykazovalo dostatečnou trvanlivost nebo lehký chod a pod.

Tyto všechny nevýhody byly téměř odstraněny vynálezy Františka Melichara, jak dále bude uvedeno.

Než začneme sledovat vynálezeckou činnost Františka Melichara, je nutné aspoň v přehledu říci si některé obecné informace o secích strojích.

Především secí stroj má stejnoměrně rozsévat zrno po poli a pak je buď současně nebo dodatečně také zahrabat do země.

Hlavní dva druhy secích strojů jsou secí stroje plnosevné či širokosecí a secí stroje řádkovací.

U řádkovacích strojů rozeznáváme dva druhy. Buď secí stroj seje v nepřetržitém řádku, tak se seje obilí. Nebo seje přerušovaně v jistých intervalech. To značí, že seje ve špetkách či kopečkách. Tak se seje například řepka. Proto tyto stroje se nazývají špetkovací nebo kopečkovací.

Každý z těchto strojů má své výhody i nevýhody. Mají-li plnosevné stroje nevýhodu v tom, že zrno se musí dodatečně zahrabávat mají a stroje řádkovací naopak tu výhodu, že se zrno vpraví do země do žádané hloubky a hned jest zahrabáváno.

Dodatečné vláčení má tu nevýhodu, že více zrna přijde na zmar. Proto řádkovací stroje ušetří zrna až o 30% ev. i více.

U řádkovacích strojů zahrabávají zrno do země botky či radličky. Zrno totiž padá do brázdičky, kterou botka v zemi udělá a dříve, než se brázda zase zahrne, spadne do brázdičky zrno a pak se zem nad ním

zasype či zahrne. Hloubka brázdiček se reguluje závažími, které se zavěšují na botky. Ty k tomu účelu mají na sobě upravený závěs.

Radličky jsou sklovitě tvrdé, aby déle odolávaly opotřebení a na botky jsou nanýtovány. Když se opotřebí, nýty se odseknou a radličky se vymění za nové. V některých zemích se místo radliček používá kotoučů, na příklad v Holandsku. Má to tu výhodu, že se kotouče tak neucpávají plevelem jako radličky.

Radličky jsou rozděleny do dvou řad nestejně dlouhými rameny a střídají se, aby se vzdálenost mezi nimi zvětšila a radličky se tak neucpávaly. Řeposecí stroje mají radličky stejně dlouhé a za radličkou jsou ještě přihrnováky, někdy i těžší válečky, které ještě přihrnou zemi, stlačují ji.

Tyto stroje mají ještě špetkovací zařízení, které ze stejnoměrně pracujícího výsevného ústrojí zachytí vždy jakýsi kopeček čí špetku zrní a pak ji najednou vpustí do země.

Viz Přílohy / Celkový popis stroje jest vidět z obrázku a není snad třeba jej uvádět.

<< předchozí | následujici >>